Pokud vládnete řeckým jazykem v následujícím odkaze můžete sledovat opravdu nádherně zpracované řecké dějiny od doby kamenné až po současnost - tedy do roku 2000. Opravdu stojí za zhlédnutí!

http://www.ime.gr/chronos/gr/

 

Starověké Řecko

Řecké dějiny se odehrávají ve východním středomoří, v egejské oblasti. Tyto dějiny obohatily Evropu o zjevně nové civilizační prvky. Staly se jedním z pilířů vedle tradice židovsko-křesťanské. Obohacujícími prvky jsou: lidská individualita, rozum, polis = správa věcí veřejných, občanství = civilita, právo v římském pojetí, moc.

Řecké dějiny dělíme:

  1. doba předhistorická: od 28. do 12. – 10. stol.př.n.l. (datace je velmi orientační)
  2. doba archaická (= temná, homérská): od 12. – 10. do 6. stol.př.n.l., vrchol této doby byl v osmém století
  3. doba atická: 5. – 4. stol.př.n.l., přináší vrchol, rozkvět Athén
  4. doba helénismu (pozdní doba řecká): 3. – 1. stol.př.n.l.

Předhistorické období řeckých dějin

Začíná ve 28. stol.př.n.l. Prvotní vývojovou základnou jsou Kykladské ostrovy. Nejvýraznějším projevem ranné kykladské kultury jsou stylizované mramorové sošky žen. Vyskytují se především ve výbavě hrobů. Souvisely s náboženskými představami, nejspíše s kultem plodnosti. Sošky lze najít i na řecké pevnině a na Krétě.

Mínojská Kréta: počátky krétské civilizace sahají hluboko do doby neolitické – už tehdy existovaly nálezy v Knóssu. Ve 20. stol.př.n.l. vznikly v Knóssu a ve Faistu na Krétě paláce. Paláce nebyly jen sídly vládců a ústřední správy, ale také hospodářskými středisky rozsáhlejší oblasti. Ve skladištích paláců byly uchovávány zásoby zemědělské produkce, zejména obilí, olivového oleje a vína. V palácích se obvykle soustřeďovala řemeslná výroba a pěstovaly se tu i obchodní styky s blízkými i vzdálenějšími zeměmi.

V Knóssu byly uctívána bohyně zvaná Paní labyrinthu. Název labyrinthos je odvozen od slova labrys. Byla to dvojitá sekera sloužící jako kultovní předmět v knósském paláci. Labyrinthos byl tedy "palác dvojité sekery".

Civilizační roli sehrálo náboženství a písmo. Nejspíše kolem r. 1900 př.n.l. vzniklo tzv. lineární písmo A. I když se podařilo určit znění některých znaků, je jazyk lineárního písma A neznámý. Asi v polovině 15. stol.př.n.l. vzniklo na Krétě lineární písmo B. Rozluštil ho britský architekt M. Ventris (znaky označují slabiky, znění slov je často zjednodušené). Z období mínojské Kréty je známo první zemětřesení na ostrově Théra.

Podle bájí unesl Zeus v podobě býka foinickou královskou dceru Európu na Krétu a splodil s ní syna Mínóa. Mínós se stal krétským králem a ovládal i jiné ostrovy. Za provinění, kterého se dopustil, ho bůh moře Posiedón potrestal. Minóova manželka Pásifaé porodila Mínótaura, člověka s býčí hlavou. Mínótaurus pak žil v rozsáhlé stavbě s četnými chodbami, v labyrinthu.

Mykénské Řecko: v oblasti Mykén a některých dalších měst, jako jsou Tíryns a Pyl vznikly obrovské paláce, postavené z mohutných kvádrů. Pozdější Řekové je pokládali za dílo bájných obrů, Kyklópů (měli na čele třetí oko). V oblasti Mykén převládal kult koně. O této civilizaci máme málo informací, většinou čerpáme z mýtů.

Théby byly významným centrem. Do Théb, které postihla zkáza dříve než ostatní mykénská města, jsou umístěny báje o Oidipovi.

V Pylu vládne podle pověsti moudrý Nestór. Báje o trojské válce přisuzuje vrchní velení achajského vojska králi Mykén Agamemnonovi. Královský rod v Mykénách je stíhán neblahým osudem, jemuž neujde ani Agamemnon. Po návratu z vítězné války se stane obětí úkladné vraždy.

Archaické, temné období řeckých dějin

Trvá přibližně od 12. – 10. do 6. stol.př.n.l. Vrcholem tohoto období je 8. stol.př.n.l. Toto období je nazýváno temným, protože o něm neexistuje mnoho zpráv a přesvědčivých dokladů. Většinou čerpáme z Homérových eposů. V literárním podání se můžeme setkat s homérskou epochou. Po r. 1200 př.n.l. nastal velmi zřetelný obyvatelský úpadek dávných krétsko-mykénských měst. Z neznámého důvodu dochází k ohromnému úbytku obyvatel (v Thylu poklesne až na 10 % původního stavu). Z tohoto důvodu sem začaly přicházet nové kmeny, které se staly základem příštího řeckého obyvatelstva.

Od Syřanů a Foiničanů převzali Řekové hláskové písmo. Nejstarší doklady řecké abecedy (alfabety) pocházejí z druhé poloviny 8. stol.př.n.l.

Rozhodujícími památkami jsou Homérovy eposy Ilias a Odysseia. Z historického hlediska je postava Homéra sporná – jeho identita nebyla zcela prokázána. V Iliadě jsou vylíčeny události necelých dvou měsíců z posledního (desátého) roku obléhání Tróje. Jejím hlavním hrdinou je Achilleus. Trója je poražena pomocí trojského koně. Odysseia vypráví o strastiplném návratu Odyssea, jednoho z předních bojovníků před Trójou, na rodný ostrov Ithaku. Musel proplout Egejským mořem (Sirény, Skylla, Charybda). Vrací se nepoznán; porazí nápadníky své ženy Penelope.

Z Ilias a Odyssey lze vyčíst mezispolečenské vztahy, skladbu společnosti a sociální rozvrstvení. Vedle bojovníků se setkáváme s lidmi pracujícími v zemědělství, s řemeslníky. Ilias a Oddyseia dokazují, že tehdy existovala úzká vrstva otroků, ale za to bylo větší množství bezzemků – nazývali se théti, byli chudí, dělali pomocné práce.

Pohled na toto ranné období řeckých dějin se měnil, protože nebyl dostatek podkladů pro výzkum. Mytologické prameny vedou k tomu, že na odiv jsou dávány výkony bojovníků = herojů, kteří byli ve společnosti patřičně ctěni a obdivováni. V literatuře se v souvislosti s tímto obdobím můžeme setkat s pojmem herojský věk.

Ranná řecká kolonizace

Temné období, tzn. mytologická vize života starých Řeků, měla dlouhou setrvačnost. Řecké kmeny a obce se sdružovaly kolem kultovních míst. Největší autoritu měl Apollónův chrám v Delfech (známá a slavná věštírna). Ve střediscích kultu se pravidelně konaly slavnosti se sportovními a kulturními soutěžemi. Nejproslulejší byly olympijské hry pořádané vždy po čtyřech letech v Olympii, svatyni Dia Olympského v západním Peloponnésu. V pozdější době kladli Řekové založení olympijských her do r. 776 př.n.l. Stávaly se nejen sportovním kláním, ale nesly i patos mírového poselství. Tato střediska kolem kultovních míst sdružovala lidi. Na ochranu Apollónovy delfské svatyně se záhy sdružili obyvatelé severního a středního Řecka a vytvořili tzv. amfiktyonii.

Ekonomický tlak si vyžádal novou epochu, rannou řeckou kolonizaci. Jedná se o proces obsazování nových území, které ulehčí Řecku a zajistí bohatší potravinový program, protože Řekové přicházeli do míst, kde se lépe dařilo zemědělství a kde byly nerostné zdroje. Vlivem nového obsazování mimořeckých území se zmenšila vysoká koncentrace obyvatel, která v Řecku byla.

Směry řecké kolonizace:

Řecko si touto kolonizací vytvořilo velké ekonomické zázemí, ale celou oblast tak pořečtilo a je proto logické, že pokračovatelka východní, říše římská, se v důsledku pořečtění vyvíjí na principech řeckého jazyka a rozvíjí řecké duchovní a kulturní tradice.

Rozmach ranné řecké civilizace přivodil kvalitativní změny v koloniích, ale i v Řecku samotném, protože:

Svědectvím o životě na řeckém venkově v 7. stol.př.n.l. je báseň Práce a dni. Tento umělecký text pojednává o problematice řecké kolonizace, tedy nového vývojového stádia společnosti. Její autor, básník a spisovatel Hésiodos, pocházel z nevelké obce v Boiótii. Zápas s přírodou a trpké zkušenosti se projevují v jeho životním pesimismu.

Starověká Sparta

Starověká Sparta tvoří jedno z nejvýznamnějších řeckých středisek vedle Atén. Tento městský stát vznikl kolem 10. stol.př.n.l. V dějinné tradici vynikla brannou tradicí a vojenskou připraveností. Nacházela se v jihovýchodní části Peloponnésu. Původně se nazývala Lakedaimón. Celé území bylo pak označováno jako Lakónie. Ustavuje se v souvislosti s příchodem dórského obyvatelstva, které navazuje na život a působení starověkých Achajů. Dórští Sparťané si rozdělili půdu a starší achajské obyvatelstvo proměnili v heilóty.

Heilóti pracovali v zemědělství, ve službách a řemesle a odváděli svým pánům – držitelům půdy – stanovené naturální dávky. Mnozí z nich pracovali i v domácnostech Sparťanů. Byli zcela bezprávní. Zvláštní skupinu obyvatel spartského státu tvořili perioikové. Zabývali se zemědělstvím, řemeslnou výrobou a obchodem. Byli bezprávní, ale měli výhodu vůči heilótům, protože spolu se Sparťany vytvářeli vojsko a účastnili se válek.

Privilegovanou vládnoucí skupinu tvořili Sparťané, kteří si zde vytvořili vlastní mocenské a politické struktury. Muži starší třiceti let se scházeli na občanském sněmu = apella. Projednávali návrhy, které jim předložila třicetičlenná rada starců = gerúsia. Jejími členy bylo 28 mužů zvolených sněmem z občanů starších šedesáti let a dva králové nastupující tradičně ze dvou královských rodů. Králové byli vrchními veliteli vojska, měli kněžské hodnosti a soudcovskou pravomoc. Největší výkonnou moc získal pětičlenný sbor eforů. Efoři měli dbát na dodržování zákonů a dohlížet na činnost králů.

Ve druhé polovině 8. stol.př.n.l. ovládli Sparťané další úrodnou zemědělsko oblast, Messénii na jihozápadě Peloponnésu. Nejspíše v 7. stol.př.n.l. zde vzniklo protispartské povstání. Spartská vojska zakročila velmi úspěšně a prostřednictvím svých těžkooděnců zde upevnila spartské státní zřízení.

Sparťané se uzavírali vůči vlivům z jiných řeckých států a zaměřili se především na přípravu k válce. Chlapci byli od sedmi let vychováváni společně. Podrobovali se výcviku, jehož hlavním cílem byly příprava k vojenské povinnosti. Chlapci, kteří dosáhli dvaceti let, byli zařazeni do vojenských oddílů. Dívky byly vedeny k tomu, aby se v budoucnu staly matkami zdravých chlapců, kteří budou pilíři vojska. Ve Spartě existoval velmi pozitivní vztah k armádě, být vojákem bylo tehdy chápáno jako čest.

Válkami a spojeneckými smlouvami získávala pak Sparta na svou stranu četné menší státy v jižním Řecku. Vytvořila tzv. peloponnéský spolek, v němž měla vedoucí postavení.

Starověké Atény

Starověké Atény tvořily druhý rozhodující městský stát vrcholného období řeckých dějin. Nacházely se v Attice. Obyvatelstvo bylo iónského původu. Na rozdíl od Sparty vynikly Atény širokou plejádou kulturních a duchovních tradic. Starověký aténský stát je zakladatelem antické demokracie.

Obyvatelstvo: rozhodující roli hráli aristokraté – z této skupiny byli vybíráni vedoucí vládnoucí činitelé, kteří byli nazýváni archonti. Nejvyšší archón měl správní moc. Vedle něho působil archón polemarchos s vojenskou kompetencí a archón basileus, jemuž příslušely náboženské záležitosti. Později bylo připojeno šest thesmothetů, jejichž úkolem byla péče o zákony. Staří archóni se scházeli na aeropagu – rada, která zasedala pod Akropolí na pahorku zasvěceném bohu Areovi (zde debatovali a meditovali). Druhou obyvatelskou skupinou byli zemědělci zajišťující obživu. Nejhůře na tom byli hektémorové (= šestidílníci, šestináři), kteří část úrody museli odvádět svým pánům. Malou skupinu obyvatel tvořili otroci.

Ve druhé polovině 7. stol.př.n.l. se do čela vlády dostává Kylón. Pokus o nastolení tyranidy se nezdařil. Při povstání byli mnozí Kylónovi příznivci pobiti. Za této situace byl pověřen Drakón, aby sepsal právní normy, které byly do té doby uplatňovány podle tradice (tzv. zvykové právo). Vytvořil drakontovy zákony, které byly přísné a tvrdé, ale měly již určitou právní podobu. Drakón rozlišoval mezi vraždou a neúmyslným zabitím.

Zlomovým rokem v aténském životě je r. 594 př.n.l., kdy nastupuje Solón. Stává se opravdovým zakladatelem demokracie. Pocházel z aristokratické rodiny, byl básník. Atéňany byl oblíbený. Vyzýval je k udržení celistvosti státu. Odmítal zavírání lidí do otroctví za chudobu. Lidi, kteří již v otroctví v cizině byli, vykupoval a přiváděl zpět do Attiky. Toto Solónovo opatření bylo označováno jako seisachtheia (setřesení břemene). Byl tvůrcem aténské ústavy. Nerozděluje lidi podle rodu, ale podle majetku. Solón rozdělil občany na čtyři majetkové třídy podle výnosu z půdy. Nejvýše byli postaveni ti, kteří měli roční výnos alespoň 500 měřic obilí. Druhou slupinu tvořili tzv. jezdci s výnosem nejméně 300 měřic a třetí rolníci, jejichž výnos činil alespoň 200 měřic ročně. Ve čtvrté, nejnižší skupině, byli nejchudší zemědělci a bezzemci. Rozvinul také demokratická opatření – společný sněm (ekklésia) v Aténách tvořili muži od dvaceti let.

V r. 546 př.n.l. nastupuje Peisistratos. Zavede tyranidu na několik desítek let. V tomto typu správy od r. 528 nebo 527 př.n.l. pokračují jeho synové Hipparchos a Hippiás.

V r. 510 př.n.l. se moci ujímá Kleisthenés – obnovitel řecké demokracie. Zemi rozdělil na deset místních fýl. Každá fýla se skládala ze tří částí, z nichž jedna ležela na území Atén či v jejich sousedství, druhá v přímořské oblasti a třetí ve vnitrozemí Attiky. Základními administrativními jednotkami se staly démy. Tvořila je menší attická sídliště, případně několik sousedících vsí, a v Aténách městské čtvrti. Důležitou politickou institucí se vedle sněmu stala rada pěti set, do níž každá fýla delegovala padesát občanů.

Ostrakismus – zvláštní soud, při němž mohl každý aténský občan napsat na hliněnou střepinu (ostrakon) jméno muže, který podle jeho mínění ohrožuje bezpečnost státu. Při hlasování muselo být přítomno nejméně 6000 občanů. Občan, jehož jméno napsala většina hlasujících, musel na deset let opustit Atény. Neztrácel však občanská práva ani majetek.

Řecko-perské války

Řecko-perské války představují vrcholnou obrannou iniciativu starověkého Řecka, kdy došlo k obraně východních držav a nakonec i Řecka samého – Peršané začali útočit do oblasti Atiky a Peloponésu. Obecnou příčinou vzniku válek se stal střet asijského typu bezejmenné civilizace s civilizací řeckou, stala se nositelem zásad a principů prvotní demokracie. Konkrétní záminkou se stalo povstání iónských obcí na západním pobřeží Malé Asie kolem r. 500 př.n.l. Maloasijští Řekové žijící především v Mílétu a Efesu obsadili kus východního perského území, podařilo se jim obsadit Sardy a vyplenit je. V r. 494 př.n.l. porazila foinická flotila v perských službách řecké lodě v námořní bitvě nedaleko Mílétu.

V r. 490 př.n.l. udeřili Peršané sami. K prvnímu střetu došlo u východního pobřeží Attiky u Marathónu. Peršané byli sice v přesile, ale Řekové zde pod vedením Miltiadése slavně zvítězili. Tato bitva se stala památnou proto, že po jejím skončení jeden z Atéňanů běžel do Athén podat zprávu o vítězství, potom padl vysílením. Na jeho počest se na olympijských hrách běhá Marathón v této délce.

Peršané se po neúspěchu pokusili obeplout Attiku a zaútočit proti Řekům z moře přímo na Atény – neúspěšně. V Aténách podnítili tendence budovat loďstvo na ochranu. Byly zakládány přístavy, např. Pireos. Mezi Pireem a Aténami byly vybudovány dlouhé zdi, kterými se Řekové zabezpečovali.

V r. 480 př.n.l. je svedena bitva u Thermopyl. Peršané chtěli proniknout thermopylským průsmykem do centrálního Řecka. Na přístupových cestách se vytvořila scelená obrana v čele se Spartou, velitelem byl spartský král Leónidas. Spartské vojsko se ocitlo před nemalým strategickým problémem. Peršané Thermopyly obešli přes hory. Král dal povel k ústupu řeckého vojska. On sám se dvěma sty těžkooděnci hájil průsmyk, všichni zde padli. Nejprve vytesali do kamene vzkaz příštím pokolením: „Poutníče, zvěstuj lakedaimónským, že my zde mrtvy ležíme jak zákony kázaly nám.“ V září 480 př.n.l. došlo k bitvě u Salamíny, kde Řekové vyhráli. Podstatnou porážku Peršanům zasadili v r. 479 př.n.l. u Plataj. Opakované řecké vítězství vedlo k založení aténského námořního spolku v r. 478 nebo 477 př.n.l. Ani poté řecko-perské války neskončily. Protáhly se až do r. 449 př.n.l.

Peršané a jejich moc, která byla mnohokrát větší, museli uznat politickou a společenskou nezávislost Řecka a také i řeckých maloasijských osad. Perská moc se musela stáhnout na východ. Evropská civilizace se začala odvíjet dál podle svých vlastních principů a zásad. V Aténách období po řecko-perských válkách znamená dobu jejich pozdního rozmachu. Tvůrcem pozdní aténské demokracie se stal politik Periklés. Velkou roli zde sehrála úprava aténské ústavy z r. 462 př.n.l., kdy došlo k prohloubení jejích demokratických zásad. Atény se v pozdním věku úspěšně rozvíjely společensky, ekonomicky a hlavně kulturně. Do jisté míry se změnily vazby společnosti – kromě elit roste i vrstva otroků – později činila třetinu tehdejšího aténského obyvatelstva.

Peloponéská válka v řeckých dějinách, nadvláda Sparty a Théb

Závěrečná doba vrcholného období řeckého atického je ve znamení událostí, které předznamenávaly nástup krizových jevů – v podobě občanské = peloponéské války a v podobě boje o moc mezi jednotlivými městskými státy jako byla Sparta či Théby. Peloponéská válka je střet mezi Spartou a Aténami a má charakter občanské války. Její příčinou je dvojí pojetí světa, života a člověka. Atény reprezentuje demokratický systém, Spartu mechanismy militantní a absolutistické. Proběhla v letech 431 – 404 př.n.l.. Záminkou se stal boj o Tarent. Zpočátku měli Sparťané navrch, obléhali Atény a lidé se museli skrývat ve zdech, které vybudovali. Kolem r. 429 př.n.l. vznikla v Aténách morová epidemie, mnoho lidí podlehlo. Na její následky zemřel i státník Periklés.

V r. 421 př.n.l. končí první etapa války, kdy mír mezi Aténami a Spartou sjedná aténský vojevůdce Níkiás. Mír byl pouze dočasný. Od r. 415 př.n.l. boj pokračuje ve stejné míře. Atény útočí pod vedením Alkibiada (1.p. Alkibiadés) proti Syrakusám. V době válečné výpravy se dozví, že v Aténách je proti němu opozice, proto opustí vojsko a přejde na stranu Sparty. Atény jsou v r. 413 př.n.l. poraženy. V Aténách je v r. 411 nastolen oligarchický režim. Aténští občané, kteří sloužili na lodích, odmítli novou vládu uznat. Uzavřeli dohodu s Alkibiadem, který se mezitím se Sparťany rozešel. V Aténách byla obnovena demokratická ústava.

Rozhodující bitva byla svedena r. 405 př.n.l. u Aigospotamoi (Kozích říček) v Helléspontu (dnešních Dardanelách). Atéňané utrpěli těžkou porážku. Vzdorovali pak ještě devět měsíců, nakonec však r. 404 př.n.l. kapitulovali. Uznali porážku. Tím se vytvořil předpoklad pro to, aby se Sparta pokusila o realizaci nadvlády nad Egejskou oblastí.

Sparta si vede typickým způsobem. Nadvládu si představuje tak, že do všech oblastí dosadí představitele svého režimu. V Aténách byla moc svěřena skupině třiceti konzervativních politiků. Jejich panování vešlo do aténské historie jako „vláda třiceti tyranů“. Demokratická tradice byla ovšem v Aténách tak silná, že v r. 403 př.n.l. vtrhli demokraté do Atén a obnovili demokratickou ústavu. Atény založily druhý námořní spolek, obnovili svá opevnění a budovali válečné loďstvo. Z obavy před novým vzrůstem aténské moci uzavřeli Peršané dohodu se Spartou. Jejím výsledkem byl tzv. „královský mír“ z r. 386 př.n.l. Peršané byli garantem spartského protiaténského postoje.

V r. 379 př.n.l. vznikne povstání proti Sparťanům v Thébách. Začíná nadvláda Théb. Vývoj spěje k vojenskému střetnutí mezi Spartou a Thébami. V r. 371 př.n.l. vítězí Théby u Leukter a zasadí tak spartské nadvládě rozhodující úder. R. 370 př.n.l. se thébské vojsko objevilo poprvé na Peloponnésu a proniklo až do Lakónie. Část heilótů a perioiků přeběhla na stranu Thébanů. Sparťanům se jen s obtížemi podařilo čelit nepřátelskému útoku do údolí Eurótu. Nemohli však zabránit odpadnutí Messéňanů. Messénie se po staletích poroby stala nezávislým státem. Závěrečná bitva se odehrála v r. 362 př.n.l. u Mantineie. Skončila nerozhodně, ale obě strany tvrdily, že vyhrály. Théby i Sparta jsou oslabeny, to umožní, aby do čela pozdního řeckého vývoje nastoupila Makedonie. V řeckých národních dějinách tak nastává poslední období = období helénistické, které není důsledně řecké. Do kultury i povědomí se v důsledku makedonských výbojů dostávají orientální prvky.

Helénismus a jeho nástup v řeckých dějinách, nástup Filipa II.

Helénismus znamená poslední období řeckých dějin. Jeho podstatou je rozšíření řeckého vlivu mimo tradiční egejskou působnost. Řecké dějiny dostávají větší rozměr, dochází k pronikání orientálních prvků do řeckých dějin. Tato nová syntéza v řeckém národním povědomí se nazývá kulturní a duchovní synkretismus.

Je spojeno s nástupem Makedonie, která významným způsobem těžila z pozdních sporů mezi jednotlivými státy – Sparta, Atény. Makedonii od tradičního Řecka odděluje pohoří Olymp. Kontakt Makedonců s Aténami byl zpočátku velmi sporadický – hl. ekonomický. Makedonie posílala do Řecka dřevo pro stavbu lodí, ale po čase se začaly ze strany Makedonie rozvíjet i záměry politické.

V jejich čele stál Filip II. 359 – 336 př.n.l. Měl zajímavý životopis: řadu let vyrůstal v integraci v Thébách, později se dostal do čela Makedonie a podporoval její nadvládu. Nejprve obsadil Thezainii (= obl. Soluně), pak severní egejské oblasti. Odrazil tlak Thráků a Ilyrů. Po zvětšení říše pochopil, že hlavním mocenským problémem jsou Atény. Střetl se s nimi v letech 357 – 355 př.n.l. v tzv. spojenecké válce. Nakonec s ním Atényv r. 346 př.n.l. uzavírají mír, který znamená prvotní zeslabení aténských pozic.

Od r. 346 př.n.l. bylo v řadě řeckých států a zvláště v Aténách jasné, že se Řecko ocitlo na své pozdní vývojové křižovatce a aténské obyvatelstvo to tak silně prožívalo, že se rozdělilo na dvě protikladné skupiny.

Muž jménem Ísokratés hájil názor, že by se všechny řecké osady měly spojit s Makedonií a neválčit spolu, protože jejich úhlavním nepřítelem je Persie. Nejslavnější řecký řečník Démosthenés vystupoval rozhodně proti Makedonii a Filipovi II. samému. Jeho promluvy se nazývají filipiky.

K rozhodujícímu střetu došlo v r. 338 př.n.l. v bitvě u Chairóneie. Makedonci zde zvítězili a stali se vládci egejské oblasti, kterou začínají tvrdě makedonizovat. To spočívalo v tom, že zavedli monarchistické režimy, odstranili demokratické režimy, v jednotlivých částech usadili své lidi, zásadně oslabili polis na funkci hospodářskou a správní. Druhým krokem byla helenizace – v r. 336 př.n.l. Filip II. svolává do Korintu všechny zástupce řeckého státu a začal s nimi připravovat útok proti Peršanům, který ovšem neuskutečnili, protože na Filipa II. byl v témž roce spáchán atentát.

Helénistická kultura

Helénistická kultura znamená poslední období řeckého kulturně-duchovního snažení. Její základ je řecký, ale původ není typicky řecký – došlo k rozšíření o zkušenosti orientu, takže má charakter duchovního synkretismu (prolínání, míšení). Měla mnoho rovin.

Divadlo

Divadlo sloužilo hlavně k provozování divadelních představení, ale často se v něm shromažďovali občané k projednání veřejných záležitostí.

Gymnázia, centra

Gymnázia se stávala typickým znakem nově zakládaných měst. Byla to škola se všeobecnou průpravou žáka.

Přes specifické zvláštnost dané různými tradicemi se v helénistických státech prosazovaly řecké právní normy. Významným sjednocujícím prvkem byl řecký jazyk, tzv. koiné (tj. společný, obecný jazyk).

Helénistická města se zakládala či rekonstruovala podle urbanistické koncepce, která se vytvořila již v klasickém období. Jejím charakteristickým rysem byla pravoúhlá síť městských ulic. Významným architektonickým prvkem bylo sloupořadí = stoá, které bylo příjemným místem pobytu za prudkého slunečního svitu i za deštivých dnů. Sloupořadí sloužila zpravidla též obchodním účelům.

Mezi přední helénistická kulturní centra patřilo maloasijské město Pergamon. Byl tu vybudován královský palác se zahradami, knihovna, gymnasion, divadlo a četné chrámy a sloupořadí. Ze zachovaných památek je nejznamenitější Diův oltář.

Literatura

Jedním z hlavních center helénistické literární tvorby bylo Múseion v egyptské Alexandrii (největší knihovna staré doby).

V této oblasti se objevila nová jména:

Historie

Polybios napsal dějiny Říma, jeho obsáhlé dílo líčí vzestup moci Říma ve 3. a 2. století. Polybiův výklad vyniká kritickým přístupem k pramenům, z nichž čerpal.

Matematika, fyzika

Eukleidés: jeho spis o základech matematiky, v němž shrnul i starší poznatky, měl velký význam pro studium i pro další vývoj tohoto vědního oboru.

Archimédes: mimo jiné objevil též zákon hydrostatického vztlaku způsobeného tělesem ponořeným do kapaliny.

Technika

Poznatky z matematiky a fyziky se uplatňovaly ve stavitelství, při projektování vodovodů a při stavbách mostů a silnic. Hlavní oblastí, v níž technika nalézala uplatnění, bylo vojenství. Veřejnosti sloužily sluneční hodiny budované v helénistických městech.

V helénistické společnosti se projevoval profesionalismus. Dochované nápisy dokládají existenci četných sdružení lidí podle povolání. Tyto organizace měly význam pro ochranu a prosazování zájmů svých členů. Řešení problémů již není zkusmé, ale má své principy a pravidla.

Filozofie

Filozofie doznala rozmachu prostřednictvím dvojího typu myšlení:

Náboženství

Vznikají nové náboženské představy. Hlavní bohyní byla bohyně štěstěny a náhody Tyché.

Řecký život reprezentoval ve všech směrech pozemšťanství. Řekové si chtěli užít život v jeho plné šíři a kráse. Jejich vrcholnou hodnotou byla kalokagathia – tzn. ideál harmonie sil tělesných i duševních, soulad krásy a dobra. Celý tento trend je podle Helady nazýván hedonismem, jeho vyznavači jsou hedonici.

 

Alexandr Makedonský a jeho výboje, další rozvoj helénismu, závěr řeckých dějin

Filipovým nástupcem a rozhodujícím tvůrcem a zakladatelem helénismu je syn z jednoho z Filipových manželství Alexandr Veliký 336 – 323 př.n.l. Proslul svými výboji a rozvojem dalších etap helénismu, té druhé - helenizace okolních mimomakedonských oblastí a té třetí, která helénismus zanese hluboko do Asie až po řeku Indus. Podobně jako otec se musel vyrovnat s Thráky a Ilyry a v r. 334 př.n.l. rozdrtil u Gráníku (severozápad Malé Asie) vojska perských satrapů. Proti jeho vlivu se postavily dvě osady – Mílétos a Halikarnássos.

Perští králové se v r. 333 př.n.l. rozhodli vyvolat bitvu u Issu, kde je ovšem perská říše poražena. Alexandr postupuje na jih do Foiníkie a Palestiny, obsazuje Tyros a oblast Gazy – r. 332 př.n.l. odtud přechází do Egypta, kde zakládá jedno z nejproslulejších měst světa vůbec – Alexandrie. Egypt se mu stane zázemím pro jeho příští tažení na východ.

V r. 301 př.n.l. se obrátí na východ, přejde řeky Eufrat a Tigris, obejde Ninive a po rozhodujícím vítězství u Gaugamél dosáhne Babylonu. Tam se usadí. Završí tak druhou etapu helénismu v perské oblasti. Překvapivě přijme některé perské tradice – buduje si honosný dvůr, vyžaduje projevy úcty a vybere lidi z oblasti perské aristokracie, které zapojí do své správy. Sblíží se s obyvatelstvem a vezme si za manželku dceru jednoho z rodů – Róxanu.

Odtud postupuje směrem na východ. V letech 327 – 325 př.n.l. podnikne veliké východní tažení. Přejde pěšky a se zvířaty hornaté oblasti Afghánistánu a Pákistánu a dostává se až do Pětiříčí, do oblasti horního toku řeky Indus. Vojsko je vysílené a nemůže jít dál, proto se musí vrátit. Třetina vojáků pluje po moři do oblasti Perského zálivu, dvě třetiny jdou pěšky – zvláště část, která táhla v čele s Alexandrem, utrpěla velmi těžké ztráty. Do Sús se ani zdaleka nevrátili všichni.

Na jaře 324 př.n.l. zde vrcholí proces helenizace tím, že přes 10 000 makedonských vojáků uzavřelo sňatek s asijskými ženami. Helénismus má nejen povahu duchovního synkretismu (propojení duchovně-kulturních vazeb), ale i splynutí lidské a společenské povahy.

Na jaře 323 př.n.l. Alexandr připravoval další tažení, ale v červnu 323 př.n.l. umírá v necelých 33 letech. Celý helénistický svět se tak ocitl před problémem nástupnictví. Nástupci dostávají označení diadochové – nejprve vládl Alexandrův nevlastní bratr, poté Alexandrův syn.

Dochází k vnitřnímu rozpadu říše na tři části:

Každá říše má přibližně stopadesátiletý vývoj. Všem bylo společné, že měly ve středomoří nového odpůrce – moc římskou, která v bitvě o Korint v r. 146 př.n.l. porazila egejský svět a tento rok je rokem zániku starých řeckých dějin.

Zdroj: http://dejepis.info/